Florian Herrengt se zabývá paradoxem používání velkých jazykových modelů v softwarovém vývoji. Popisuje scénář, kdy tým opakovaně řeší stejnou chybu a místo toho, aby ji sám vyřešil, se obrací na AI jako na Claude. Vývojáři sedí vedle sebe a sledují, jak se na obrazovce valí stěny textu, ale nikdo z nich si není jistý, zda jsou informace pravdivé. Problém vrhá světlo na nový fenomén: systémy se stávají tak složitými, s tolika vrstvami a služby, že je už nemůže pochopit nikdo v týmu. Herrengt argumentuje, že tento vývoj vede k zániku střední třídy softwarových inženýrů, kteří rozumějí kontextu a architektuře. Místo toho se vytváří junioři, kteří umí psát prompty, a senioři, kteří řeší krizové situace, zatímco střední vrstva se stává zbytečnou.